Zoufalství opuštěného

Chlapec se uprostřed noci probudil s tělem zmáčeným potem a mučivým pocitem, že nemůže dýchat. Zmámeně se dopotácel do koupelny, stále ještě vyčerpaný spánkem, a našplíchal si trochu vody za krk, aby se probral. Teprve potom si uvědomil, kde vlastně je a co se děje.

Vždycky křičel, když měl zlé sny. Tohle ale nebyl zlý sen. Bolest na krku však stále cítil, stejně jako přetrvávající pocit škrcení. Opatrně se prohlédl v zrcadle. Neviděl nic, ani uvolněnou nitku z trika, která by to mohla vyvolat. Byl holý jako v den, kdy se narodil. Nemyslel si, že to bylo způsobené skutečným fyzickým problémem. Musela to být Štěpánka, jenže on jí nemohl nijak pomoct.

Stiskl své hrdlo, jako by se chtěl uškrtit, a myslel na svou sestru. Stýskalo se mu po ní. V noci to bylo nejhorší. Když byli malí, často k sobě lezli do postelí a šeptali si, zatímco se rodiče tvářili, že nic nevidí. Doteď se stávalo, že jeden z nich přišel k tomu druhému, probudil ho a vyprávěl o své noční můře. Tentokrát na ni byl Pavel sám a nevěděl, co dělat.

Štěpánka si se mnou vždycky šla dát kakao, uvědomil si a postavil se. Udělá všechno, co by udělala ona, jako by tam byla s ním. Třeba ji přivolá zpátky, když na ni bude myslet. Kakao a potom by mi pomohla potichu převléct postel. Většinou se ve spaní potil víc než Will z Hannibala. A zásoba ručníků, na kterých by mohl spát, se povážlivě tenčila. K tomu raději odpočíval v čistém.

Seděl v kuchyni úplně sám, svíral horký hrnek s kouřícím kakaem a zíral do tmy. Prsty ho pálily, avšak vždycky mu stačilo na chvíli stisknout desku stolu, která byla v netopeném bytě přímo ledová. Rodiče si mysleli, že ideálním šetřením je topit jen v ložnicích a on už neměl energii jim vysvětlovat, že tak vlastně strašlivě plýtvají.

Kakao mu připadalo moc slabé, mléko moc sladké, místnost moc prázdná. Nedokázal si bez své sestry ani udělat pití. Hnědé vlasy, které si měl jít už dávno ostříhat, mu spadly do očí, když sklonil hlavu. Odstrčil hrneček přes stůl. Možná ji přiláká vůně nápoje, vyleze zpoza záclony a přestane s tou hloupou hrou.

Nic takového se samozřejmě nestalo. Pavel po chvíli znechuceně vstal, hrnek nechal hrnkem a šel si lehnout. Do promočené postele. Bez Štěpánky by stejně ani nenašel nové povlečení, natož aby postel převlékl.

Zdálo se mu o spoustě věcí, ale v každém snu se objevila štíhlá dlouhonohá postava nějakého zvířete, snad srny nebo laně. Viděl její stín, kamkoliv pohlédl, cítil hutný živý pach její vlhké srsti. Otáčel se jako na obrtlíku a hledal ji, jenže zahlédl jen špičatá ouška a kopýtka, při běhu vyhazující půdu do vzduchu. Už neměl noční můry. Když se ráno probudil, cítil se podivně odpočatý.

Popadl pytlík se svačinou a hodil si batoh na záda. Optimismus ho neopouštěl. Slovačka mu den předtím doporučila, aby šel do školy jako normálně, protože tam nebyl nikdo, kdo by mohl Štěpánku utěšit, kdyby se vrátila. Měla pravdu, a tak se domluvil s otcem, že zůstane doma a on sám se půjde vzdělávat.

Z nějakého důvodu měl neustálý pocit, že Štěpánku spatří. Za tímhle rohem, říkal si. Tak za tím dalším. Jeho naděje s každým rokem rostla, místo aby klesala. Netušil, co se s ním děje, jen si vykračoval a pátral v davu studentů po známé záplavě lesklých vlasů. Štěpánka svou výškou vždy vyčuhovala. Měl by ji najít hned.

Teprve jakmile došel do stínu školní budovy, došlo mu, jak hloupě se choval. To, že po několika dnech opustil domov, neznamenalo, že se jeho sestra vynoří odnikud a skočí mu kolem krku. S ním její zmizení nemělo nic společného. Unesli ji. Určitě ji unesli. Sama by nikdy neodešla.

A kvůli němu se určitě nevrátí.

Ramena mu poklesla. Jak se to choval. Tahle falešná naděje mu jen ublížila. Vzala se v něm z nějakého pošetilého vyčerpání, které zmizelo, jakmile se dostal z horka. Určitě. Musel tomu věřit.

Uvnitř školy ochotně zapadl do zaběhnutého stereotypu. Otevřít skříňku. Sundat boty. Strčit je dovnitř. Vytáhnout přezůvky. Sundat si bundu. Strčit ji dovnitř. V životě ho nic tak neuklidnilo jako tohle. Dokonce už ani nehledal Štěpánku mezi ostatními studentky, i když mu bylo zatěžko předstírat, že mu srdce neposkočilo, kdykoliv zahlédl nějakou vysokou brunetku. Žádná z nich ale neměla její oči.

Přesto si neustálým pozorováním vysloužil několik nesmělých úsměvů od dívek, které sice nebyly jeho sestra, ale často nebyly ani ošklivé. Trošku mu to zlepšilo pochmurnou náladu.

Dokud mu na rameni nepřistála těžká horká ruka. Zarazil se, každý sval v těle napjatý, a potom pomalu otočil hlavu k osobě, která ho tak surově zastavila. Se sestrou sdíleli jen jedinou vlastnost a to byly nepříjemné pocity ohledně dotyků od cizích lidí. V detailu se přesto lišili - ji cizí dotyky děsily, jeho znechucovaly.

Byl to profesor, kterého občas vídal na chodbách, ale nikdy s ním nemluvil, protože neměl tu smůlu, aby se od něj musel nechat učit. Přestože Pavel dosahoval stejné výšky jako Štěpánka, k tomuto učiteli musel vzhlížet. Jeho vyčouhlá hubená postava v něm evokovala vzpomínky na jednu z Štěpánčiných oblíbených knižních postav, kterou mu ráda ukazovala. Říkala o něm, že vypadá jako bludička, a tak ho často k bludičkám přirovnávali - vysoký, nezdravě vyhublý, s prázdnýma černýma očima a úzkými ústy. Dokonce i jeho prsty vypadaly moc dlouhé na tělo běžného člověka a místo bot by skutečně mohl nosit malé lodě. Smáli se při představě, že má mezi prsty plovací blány a jeho kůže je zelená. Při pohledu na něj Pavlovi zhořkly sliny v ústech. Štěpánka z něj mívala takovou hrůzu, že sám pociťoval slabý respekt, když si ho muž prohlížel svýma vlčíma očima. Bylo těžké něco takového necítit, když se nad ním tyčil dobrých třicet centimetrů vysoko.

"Dobrý den," pozdravil slušně. V paměti se snažil vydolovat, jak se vlastně jmenuje, ale potom mu došlo, že to bylo zbytečné. Štěpánka v souvislosti s ním používala jen nelichotivé přezdívky a Pavel neměl důvod si zjišťovat, jak se jmenuje doopravdy. "Potřebujete něco?"

"Vy jste Pavel? Pavel Kadlíček?"

Chlapec naprázdno polkl a přikývl. Nikdo mu neříkal příjmením, dokonce ani profesoři ne. Pro ty byl pan Pavel, pro kamarády Pája. Štěpánka mu říkala Paulíku, když byla malá, a kámo, když povyrostla. Nakonec z něj byl prostě Pavel. Občas Pavlík, když na tom byla hodně špatně.

"Ztratila se vám sestra." Tentokrát to nebyla otázka, avšak Pavel i tak přitakal. Zkoumavý pohled učitele ho znervózňoval.

"Mám ji na češtinu. Je hodně dobrá studentka. Práce, kterou mi odevzdala v pondělí, byla vynikající."

"Ano... to je." Pavla nenapadalo, co by mohl doplnit, a tak pokrčil rameny. "Měl bych jít do třídy."

"Samozřejmě, běžte." Mávl rukou směrem ke dveřím. "Doufám, že se brzy vrátí."

Odkráčel, ze složky v náručí mu vypadávaly papíry, ale zdálo se, že to ani neviděl.

Pavel nakrčil obočí. Už docela chápal, proč z něj měla Štěpánka strach. Nikdy předtím neměl tu smůlu a nepodíval se mu do očí, ale opravdu byl děsivý, to musel přiznat. Ale hlavně se mu nelíbily jeho prsty. Připomínaly mu drápy. Jako by se každou chvíli měly zatnout do něčího měkkého masa...

Třeba Štěpánky, napadlo ho, ale vzápětí tu myšlenku zahnal. Nemohl podezřívat každého divného patrona, kterého potkal. Nepříjemný pocit z profesora v něm však přetrvával.

Když se posadil do lavice, podíval se z okna. Pořád doufal, že ji uvidí, ale stály tam jen vysoké štíhlé borovice s vlasy z jehličí.