Souzený konec

Štěpánka Kadlíčková se stala výjimečnou ženou, v jejímž nitru nikdy neuhasl plamen naděje. Nemohu říci, že bych byl nadšen z jejího rozhodnutí, avšak nikdy jsem ji neodsoudil. Trpěla v době, kdy si lidé mají užívat. Život ji zradil hned natřikrát. Poprvé jí přivedl muže, který odmítl jakkoliv myslet na její přání. Podruhé ji proklel nádherným dítětem, které zavrhla. A potřetí ji srazil stát, kterému měla důvěřovat.

Toho dne jsem byl s ní. Na první pohled vypadala šťastná, její zlaté vlasy zářily v poledním slunci a rudě nalíčenými rty ukusovala z přesladkých jahod. Dokonce ani rány osudu ji nedokázaly zbavit smíchu, radovala se z maličkostí a občas i ráda poslouchala vyprávění o svém synovi, kterého nenáviděla. Nenáviděla ho, ale věděla, že je její a proto ji zajímal. Podvědomě toužila po jeho bezpečí a štěstí, protože doufala, že není syn svého otce. Jeho sestra prosila mou, aby mu vymyslela jméno, a Štěpánka jí vyhověla. Pojmenovala ho Libor a dovolila mu nosit její příjmení. Za to jsme jí všichni byli neskonale vděční.

Vše bylo nádherné, dokud mi v kapse nezavibroval telefon. Když jsem hovor přijal, uslyšel jsem známý hlas policistky, která nám kdysi velmi pomohla. Řekla jen dvě slova, která rázem rozmetala naše štěstí na prach.

'Pustili ho,­' vypravil jsem ze sebe tenkrát ztuhlými rty. Vzduch kolem nás náhle ochladl, sluneční paprsky ztratily svou sílu. Štěpánka zavřela oči. Potom mi poděkovala.

To bylo poslední, co mi kdy řekla. Nemluvila. Už toho dne neřekla ani jediné slovo, zato se však hodně smála. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem jen byl s ní, snažil se ji udržet na světle a modlil se, aby byla v pořádku.

Pozorovali jsme západ slunce, když se rozplakala. Pohladila mě po tváři. A skočila.

Neměla sebemenší naději.

Vyčítal jsem si to. Často. Říkal jsem si, že jsem ji neměl brát na prohlídku svého nového bytu, že jsem jí neměl ukazovat balkón, ale ve skutečnosti to nebyla moje vina. Rozhodla se sama. A já se jí nedivil.

Často mi v noci volala, plakala do telefonu a nesrozumitelně vzlykala. Když to bývalo velmi zlé, přijel jsem ji utěšit. Teprve tehdy jsem chápal, co si prožila, co si stále prožívala, dokonce i pět, deset let poté. Přes den byla rozesmátým stvořením, které se předvádělo v krásných šatech na obálkách časopisů, ale v noci ji mučily noční můry. Nedokázala chodit po stejné zemi, po které chodil on. Nedokázala čelit vědomí, že ho může kdykoliv potkat na ulici.

Ani já tomuto vědomí nedokázal čelit. Avšak osud se rozhodl, že když už nemůže týrat mou sestru, bude týrat mě.

Když ho pustili, byl to téměř šedesátiletý muž, zatímco mě bylo třicet. Neočekával jsem, že jej potkám jen tak jít na ulici. Neměl tam být. Přestěhovali jsme se, ale on přesto přijel.

Když jsem jej spatřil, můj zrak zaplavila rudá. Nepřemýšlel jsem. Viděl jsem jen svou milovanou sestru, zkroucenou na zemi pod mým balkónem, topící se v kaluži vlastní krve. Nebyla to moje vina. Nebyla to její vina. Byla to vina tohoto muže, této vyhublé zrůdy. To on ji zabil.

Jeho výkřiky mi občas stále znějí v uších. Myslím, že jsem slyšel křupat jeho kosti, když jsem do něj narazil.

Pavlína Mrkvičková stála pod černým deštníkem a pevně svírala dopis v rukou. Mezi hroby pobíhal malý chlapec s černými vlásky a temně hnědýma očima. Byl na svůj věk a výšku hrozně hubený, ale ať jedl cokoliv, stále nepřibíral. Tyhle starosti však ustoupily stranou zármutku, když stála nad hroby dvojčat Kadlíčkových. Našli je oba na stejném místě, jen o rok později. V Pavlově pokoji se našel dopis na rozloučenou a otevřená láhev tvrdého alkoholu.

Vždycky si myslela, že otcova smrt byla nehoda, jejíž hlavní účastník ujel. Pravda jí nijak nepomáhala se s tím smířit. Přemýšlela, kdy přesně se z muže, který ji zvedal do vzduchu a četl jí pohádky na dobrou noc, stala zrůda. Co ho vedlo k únosu Štěpánky? Proč to udělal? Proč nemohl zůstat tím milým člověkem, kterého znala?

Zapálila dopis o hořící svíci. Potom na hroby položila dvě růže a zavolala na svého malého bratra. Byla tak šťastná, že se Štěpánka rozhodla ho nezabít. Libor byl malý uzlíček radosti a dětství. Nechtěla v něm vidět jejich otce, ale nedokázala ho v něm nevidět. Podoba byla až příliš nápadná, viděla ji ona a viděla ji i Štěpánka.

Jen prosila osud, aby byl tentokrát milosrdný, a vzhled bylo to jediné, v čem si byl malý Libor s jejím otcem podobný.