V kruhu rodiny

Štěpánka seděla vzadu v autě, kolem ramen ji objímal Pavel a máma ji držela za ruku. Otec se tlumeným hlasem na něčem domlouval s policistou, který se jmenoval Tichý. Slováková - Slovačka - se kabonila na svět ze sedadla spolujezdce.

Proběhla mezi nimi tichá dohoda, že ji nejdřív zbaví bolestí, než začnou s výslechem. Nijak nedbali Štěpánčiných protestů, hlasitějších než každé z jejich slov. Ohrazovala se proti nim, odmítala jakékoliv bolesti, které měla, a hlavně toužila mít všechno konečně za sebou. Jakmile řekne policii, co se stalo, budou se soustředit na domnělé únosce kdesi v nedalekých lesích a oni budou v bezpečí. Kolem krku se jí svírala smyčka a moc dobře si to uvědomovala. Potřebovala odvrátit jejich pozornost od ní.

Jenže když se i Slováková zapojila do hádky, bylo jich pět proti ní, a ona byla k tomu zraněná a vyhladovělá. Nakonec ustoupila, ale byla k tomu zapotřebí krev, která pomalu ničila Slovaččino oblečení. Neřekla matce, že ji drží za ruku s rozdrceným prstem a nezdálo se, že by si toho kdokoliv všiml. Trocha bolesti jí pomáhala udržet se vzhůru účinněji, než jakýkoliv povzbuzující nápoj.

Poměrně rychle se jí vrátil rozum, stačilo jen si na chvíli odpočinout. Bolest ve spodních částech těla ji však neopouštěla a stále cítila tíhu obojku na krku. Formovalo to každý její krok, každou myšlenku. Najednou nemyslela především na sebe, ale na to, aby je svedla ze stopy.

Ve vlasech měla zabořenou Pavlovu tvář. Dřív to bývalo nevinné gesto, které oba často provozovali, ale teď jí připadalo zvrácené a úchylné. Nejraději by ho odstrčila, jenže to by ho ranilo. Kdyby ho ranila, mohla by v něm probudit to samé zvíře, které probudila v učiteli.

Kousla se do rtu, když auto zabrzdilo a ona kolenem udeřila do měkkého potahu sedaček. Před očima se jí roztančily hvězdičky a automaticky vystřelila pravou rukou dopředu, takže se uhodila i do prstu. Měla pocit, že už to dál nezvládne. Každá rána pro ni byla jako ledová facka, která jí pomáhala zapomenout na svůj příběh, jenže ona ho potřebovala. Musela mít svůj příběh, pokud je chtěla dostat co nejdál od pravdy.

Po tvářích se jí koulely slzy, ale nemluvila. Obojek se jí stahoval kolem krku čím dál těsněji.

Přes paže jí jemně přejely ruce Pavla, aby ji utěšily, daly jí jistotu, jenže to ji vyděsilo ještě víc. Pavel sice nepálil jako profesor, ale zrovna studený taky nebyl. Ztuhla a odtáhla se, vytěsnila myšlenky ohledně zranění něčích citů. Padla tak do náruče matky, která voněla po domovu.

Už si ani nepamatovala, kdy se naposledy tulila k mamince. Bylo jí šestnáct, připadala si na to příliš stará. Přesto však položila hlavu na její hruď a nedbajíce bolesti, objala ji kolem pasu. Pavel z druhé strany se přitiskl k okénku, aby jim udělal prostor. Stále nikdo nic neříkal. Nebylo to potřeba. Štěpánčiny myšlenky se soustředily výhradně k tomu, co bude dělat dál.

Avšak, jako nic, ani tohle ticho nevydrželo dlouho.

"Potřebuji aspoň zhruba vědět, co se ti stalo, Štěpánko," řekl Tichý a tvrdošíjně upíral zrak na vozovku před sebou. Slovačka vedle něj se nahrbila a bezpečná atmosféra v autě se rázem vytratila.

Než stihl kdokoliv zareagovat, Pavel vyštěkl:

"Dejte jí pokoj! Potřebuje si odpočinout."

"Jsem si jistý, že nebude odpočívat moc dobře, dokud její únosce nebudou za mřížemi. Unesli tě, že, Štěpánko?"

Cukla sebou při zvuku vlastního jména. Lze nenávidět svoje jméno? Myslela si, že určitě ne, ale opak byl pravdou.

"Unesli," pronesla chraptivě. Tohle bylo to, na co čekala. Může jim říct svůj příběh a potom bude mít pokoj. "Bylo jich asi pět. Neviděla jsem jim pořádně do obličeje."

"Kdy?"

"Sebrali mě ze školy. U skříňky, odpoledne, po obědě."

Přestože Pavel prvně protestoval, teď se napřímil.

"Viděla ses ten den s profesorem Mrkvičkou?"

Ve Štěpánce se všechno sevřelo, když uslyšela jeho jméno. Jestli vážně nějaké nenáviděla, bylo to tohle. Jak mohla zapomenout, jak se jmenuje? Bylo to tak důležité. Měla by ho nahlásit, hned teď říct, kdo ji skutečně unesl, děsivý člověk se směšným jménem...

"Ne," zašeptala. "Vůbec jsem se s ním neviděla."

"Ten den jsi měla češtinu."

"Udělalo se mi špatně. Nešla jsem tam." Lži splývaly z jejích rtů tak snadno, až se bála, že jich vymyslí příliš moc a zamotá se do toho. Jenže na tuhle otázku nebyla připravená. Znala celý příběh o svém únosu, ale ne detaily ze školy.

Pavel se podíval z okna. Pokud ho ten den neviděla, kde sakra sebral její slohovku, se kterou se babrala celý víkend? V neděli skoro nespala, aby ji dopilovala k dokonalosti. Věděl to, protože jí osobně nosil jakékoliv občerstvení, o které si zavolala a pro které nemusel moc daleko.

"Děje se něco, Pavle?" zeptal se Tichý. Před nimi už zářila světla z nemocnice a Štěpánka vypadala čím dál vyděšenější. Třásly se jí ruce a neustále se nějak hrabala ve vlasech, ať už se jen poškrábala nebo začala jeden z pramínků namotávat na prst.

"Ne, nic," řekl chlapec. Úkosem pohlédl na Štěpánku, která se pomalu zvedala z matčina objetí. Otec se zase naklonil k policistovi a něco mu šeptal. Tichý kývl a Slovačka se zasmála.

"Jasně, že ju pak můžete vzít domů, do postýlky." Byla dost hlasitá, aby ji slyšeli i vzadu naprosto zřetelně. "Doktor řekne nějaký chytrý věci a pak si může hajnout. V klidu. Doprovodíme vás."

"Kolegyně Slováková vás doprovodí," opravil ji Tichý a zabrzdil na parkovišti. Z kapsy vytáhl policejní průkaz a ukázal ho zřízenci, který je se zvědavým pohledem propustil. "Já půjdu všechno nahlásit a potom ji vystřídám. Pokud nám to doktor dovolí, zítra začneme s výslechem."

"Až zítra?" Štěpánka vykulila oči a zaťala prsty, včetně zlomeného ukazováčku, do stehen. "Já... chci vám to říct hned. Nebudu moct klidně spát, dokud vám to všechno neřeknu."

"Nevím, jestli takhle v noci seženu psychologa..." vykrucoval se Tichý opatrně. Ve skutečnosti by ho sehnal kdykoliv, policejní psychologové měli stejné povinnosti jako policisté samotní. Nechtělo se mu dostávat z očividně polámané Štěpánky informace, dokud si aspoň trochu neodpočine. Sice by měl, ale vypadala až příliš křehce...

"Já jsem psycholožka," prohlásila Slovačka dotčeně. "Můžu pomáhat."

Tichý se na ni zamračil. "To, že jsi dostala nějaký papír, je pro mě k ničemu. Nenechám tě dělat psychickou podporu Štěpánce."

"Mě to nevadí," ozvala se dívka a usmála se. Nebyl to ale hezký úsměv. Chybějící zub, vytřeštěné oči, bledá tvář... to všechno z něj dělalo umrlčí obličej. "Ať mi Slováková dělá psychologa. Zvládnu to."

"Slovačka," zahučela zrzka.

"Štěpánko," zamumlala její máma. Poprvé jí něco řekla. Do té doby zůstávala nečinně sedět a jen se očima vpíjela do tváře své dcery, o které si už myslela, že ji ztratila. "Nemusíš to dělat."

"Já ale chci, mami," odsekla dívka. Alergie na vlastní jméno začínala být nesnesitelná, stejně jako touha mít už všechno za sebou. "Musím."

"Nehádejte se," krotil je Tichý. "Vyřeším to se Slovákovou..."

"Slovačkou," přerušila ho rudovláska.

"... a potom vám dám vědět. Štěpánko, každopádně potřebuješ lékařskou péči."

"Dobře."

"Slováková tě doprovodí."

"Proč já?" vyštěkla žena. "Mám na sobě pyžamo, pro boha živýho!"

"Protože jsi žena a už se se mnou zatraceně nedohaduj!" vybuchl Tichý. "Padej. Okamžitě."

"Tolik k policejní profesionalitě," zamumlal Pavel. Štěpánka se na něj podívala a tichounce se zasmála. Nebyl to její obvyklý smích, ale bylo to lepší než nic.

Mrkl na ni a zahřálo ho u srdce, když malinko pohnula koutky.