Rudovlasá policistka

Policejní auto čekalo přímo před dveřmi. O kapotu se opírali dva lidé, žena a muž. Zatímco muž vypadal jako klasický měšťák, jehož uniformu napínaly maximálně tak tuky, ženiny kudrny zářily ohnivě rudou barvou a na očích měla brýle. Usmívala se. Tričko s krátkým rukávem odhalovalo svalnaté paže, a pokud na ní bylo něco policejního, byl to žlutý nápis POLICIE na hrudi. Jinak vypadala skrz naskrz jako agentka tajných služeb z nějakého filmu o superhrdinech, které ho bavily. Jako by si zaskočila zachránit jeho sestru přímo ze SHIELDu.

"Policejní důstojník Slováková," představila se a letmo se dotkla černé policejní kšiltovky, která do jejího obličeje vrhala stín. "Tichý je kamarád mýho táty, tak si mě vyžádal na pomoc, protože mám nějaký zkušenosti s únosama. Tohle je Barták, pohlídá ti barák, když budem pryč."

Mluvila naprosto uvolněně, jako by to celé byla jen zábava. Dokonce s sebou ani neměla pistoli, vzala si jen košili a rifle. Očividně se tím příliš nezatěžovala. Pavlovo ohromení z jejího zjevu rychle vzalo za své, když si uvědomil, že téhle na jeho sestře ani za mák nezáleží.

"Dobře," přikývl obezřetně.

"Fajn. Naskoč, Ticháč se trochu vztekal, když mě sem posílal." Otevřela mu dveře a bradou cukla směrem dovnitř. Pavel přimhouřil oči a zůstal stát.

"Co se stalo?"

"Někdo zavolal na policii a řekl, že potřebuje pomoc. Pak zavěsil. Mladá holka. Ticháč měl pocit, že by to mohla bejt ta tvoje ségra, ale nikdo jinej s ním nesouhlasil."

"Myslíte si, že bych si to mohl poslechnout?"

Sundala si brýle a nevěřícně na něj zvedla jedno dokonale vytrhané rudé obočí. Její oči měly barvu popadaného podzimního listí. Měřila si ho, jako by byl úplný idiot.

"Pochybuju," usoudila. "Záznam asi maj, páč zaznamenáváme každej hovor, ale jen tak někoho k tomu nepustěj. Tohle nebyla tvoje ségra, kámo. Na to byla moc stará."

"Paní Slováková..."

"Paní byla moje matka," přerušila ho. "Říkaj mně Slovačka. Ráda tě poznávám."

"Já vás taky," odsekl Pavel a založil si ruce na hrudi. Stále nenastoupil. Slovačka ho rozčilovala, hlavně kvůli tomu, jak moc jí byla Štěpánka ukradená. "Chci si poslechnout ten hovor."

"Tak to máš smůlu, mladej. Nasedni do auta. Ticháč ti ukáže baťůžek tvý ségry, ty mu hezky popovídáš, co jí tam chybí, a pak tě odvezu zpátky. Šlus. Nic víc."

"Jste strašně pitomá."

"Nejseš první, kdo mi to říká. Nasedej."

Nasupeně vlezl dovnitř a zacvakl si pás. Nečekal, že u policie budou pracovat takoví lidé. Minimálně by si myslel, že se budou aspoň tvářit, že je zajímá osud lidí, které hledali. Slovačka byla až podivně ignorantská, když žvýkala růžovou žvýkačku a mhouřila oči na dopravu.

Každým coulem z ní sálalo, že je dobrá. Sebevědomí měla tolik, že kdyby dala polovinu Štěpánce, stále by byla dost průbojná. Byla i hezká. Ale její oči byly studené a tvrdé jako kámen, a kdykoliv se podívala do zpětného zrcátka, přejel mu mráz po zádech. Slovačka možná na první pohled vypadala jako klasická mrcha, avšak v jejím pohledu bylo něco, co v něm vyvolávalo strach. Ten kamenný odlesk říkal: "Mě už nic nevyděsí. Viděla jsem hodně." Byla by skvělá antihrdinka, pomyslel si.

Trochu to zkazila, když na přechodu začala hlasitě nadávat na skupinku seniorů, kteří se pomalu šourali na červenou.

Díky bohu (nebo nějaké podivné shodě náhod) dojeli živí a zdraví přímo před společnou školu Štěpánky a Pavla. Když se podíval na dveře, kterými každý den vcházeli dovnitř, skoro čekal, že tam bude stát jeho sestra, stále v té dlouhé sukni a s rozevlátými vlasy.

Nikdy jí neříkal, že ji má rád. Snažil se to dokázat svými činy, tím, že ji jako malou utěšoval, přestože byl starší jen o necelé tři minuty. Zalepoval jí kolínko, když zakopla. Po první špatné lásce šel a rozbil tomu kreténovi hubu. Přesto to nestačilo. Měl jí to říct.

Slovačka zabrzdila, otevřela dveře a vyskočila. S pásem se nezatěžovala ani při nasedání. Úplně cítil její pohrdlivý pohled, když dlouhými kroky šla směrem ke vchodu do budovy. Tichý dostal kvůli vyšetřování klíče, takže nemuseli čekat venku.

"Počkejte," zavolal na ni. Zastavila se tak náhle, že do ní málem narazil, a natočila k němu hlavu. "Jaké máte zkušenosti s únosem?"

Pohodila vlasy a cukla rameny. Ten lesk v jejích očích se změnil. Jen na vteřinku. Ale změnil. "Táta je drahej soudce. Poslal nějakýho chlápka do basy. Jakmile se ten chlap dostal ven, rozhodl se pomstít."

"Unesl vás?"

Kývla. "Trvalo týden, než mě dostali ven. Zlomená čelist, otřes mozku a zápal plic. Myslela jsem, že tam chcípnu."

"Mluvíte o tom, jako by to nic nebylo."

"Přežila jsem, ne? Některý holky takovou kliku nemaj. Pak jsem se dala k poldům, abych mohla pomáhat při takovejch případech, ale ti debilové mě dávali jen na parkování a pokuty. Než jsem se konečně dostala někam do akce, trvalo to zatracených pět let," odfrkla.

"Myslíte si, že se Štěpánka vrátí?" zeptal se a několikrát zamrkal. Slovačka pohlédla do těch jeho velkých očí. Předpokládala, že to nepotrvá dlouho, a dívky mu budou padat k nohám právě kvůli těm očím. Jako kdyby se dívala na vyděšeného kolouška, úplně ztraceného strachem o svou milovanou sestru.

"Upřímně?" ujistila se. Možná byla arogantní, ale ne necitelná. Viděla hodně lidí, kteří o někoho přišli kvůli únosu a všichni potřebovali utěšit. Jenže Pavel nebyl ten typ. Už určitě slyšel spoustu utěšování, a k tomu byl její dvojče. Dvojčata vždycky reagovala zvláštně, když se něco stalo s jejich sourozencem.

Skousl si ret a přikývl. "Zdá se mi o ní. Budím se a mám pocit, že prožívám to, co ona. Myslíte, že to zvládne? Že ji najdete?"

"I když nevíme jistě, jestli to byl únos, jen málokdy se stane, že policie vůbec nějak najde uneseného," sdělila mu a pátrala na něm po strachu nebo náznaku toho, že se zhroutí. Nic takového nepřišlo. Jen se tvářil umíněně a zoufale se kousal do rtu. "Když se únosce přihlásí o odměnu, něco zmůžeme. Ale v případě jako je tenhle, je to jen hledání v kupce sena. Možná ji najdeme. Možná ne. Je to spíš loterie."

V očích se mu zatřpytily slzy, které chvatně zamaskoval. Chápala jeho pocity. Usoudila však, že bude lepší, když mu nesdělí, co se může s Štěpánkou dít. Sice se tvářila, že jí na ní nezáleží, ale pravda byla trochu jinde. Ve skutečnosti už jí záleželo na tolika lidech, kteří zmizeli a nikdy se nevrátili, že neměla sílu na další.

"Jste dvojčata, ne?" pokusila se o poslední pomoc. "Dej na instinkt. Vy jste vždycky byli divní. Pokud žije, najdeš ji."

Pavel svraštil obočí a zvedl k ní hlavu. "Chcete snad říct, že je podle vás mrtvá?"