Zlomená laň

S nepřítomným výrazem poklidila celou chatu. Kdyby měla nějaké osobní věci, taky by je uklidila, jenže jediné co měla, bylo její oblečení, které bylo nenávratně zničeno. Místo toho se zahalila do obyčejných plátěných kalhot pískové barvy a košili podobného ostínu. Když vybírala, co si vezme na sebe, uvažovala čistě prakticky. Čeho nebude škoda, když to zničí krev...

Potom čekala, tichá jako pěna a vyděšená jako šváb pod podlahou. Ráno ještě trochu věřila, že ji učitel skutečně doveze k rodičům, avšak každou další minutou její naděje slábla. Proč by to dělal, myslela si. Znamenalo by to pro něj riziko.

Nakonec nevydržela zůstat nečinná. Profesor se mohl kdykoliv vrátit a ona potřebovala něco dělat, aby nemusela přemýšlet nad hrůzným osudem, který ji jistojistě čekal. Místo toho se schovala ve sklepě. Sice si tam připadala jako v kleci, ale aspoň v chladné kleci. Nahoře panovalo kruté vedro. Na duben bylo příšerné horko, jako by se počasí zbláznilo. Naopak v noci foukalo a pršelo. Obojí nenáviděla - ona byla dítě sněhu, třpytivých rampouchů a zářivých vloček, horkého čaje a palčáků, přestože se narodila uprostřed srpna. Tušila, že další zimy se už dost možná nedožije. Od osudu bylo kruté, že se rozhodl nechat ji povstat i padnout v létě, i když patřila chladu.

V knihovně našla knihu, kterou by měla vlastnit každá křesťanská domácnost. Obrátila Bibli v rukou. Nádherné vydání, vázané v kůži, se jménem černě vytištěným uprostřed obálky. Muselo to stát úplné jmění, jenže jí na bozích ani za mák nezáleželo. Důležitý byl jen jediný, její bůh života a smrti. Už ve starých pohanských bájích léhávali bohové s obyčejnými lidmi, pro které to byla neuvěřitelná čest. Měla by být také šťastná, že si vybral zrovna ji. A ještě šťastnější, že nepozná jiného, který by ji jen zklamal...

Polkla a s Biblí stále v rukou vyšla zpět do horka. Možná zemře, ale něco po sobě zanechá. Třeba tu knihu za deset let otevře a vzpomene si na ni. Její bůh se potom chytí za hlavu a knihu spálí, ať stála jakoukoliv částku. Bude ji muset zničit ještě víc, než udělá ona. Zaryje mu dýku rovnou do červy prolezlého, prohnilého srdce, jehož jediným účelem bylo pumpovat černou krev do těla. Byl jejím bohem, ale bohem zkázy a ona ho chtěla zničit.

Jedna z ložnic byla vybavená psacím stolem a tužkami. Právě k té teď mířila. V duchu rychle formulovala, co vlastně napíše, ale nebyla si jistá, až dokud se neposadila ke stolu.

Dopis. Bude to dopis, krátký a úderný. V jedné ze zásuvek byly papíry. Jeden vytáhla a začala psát na něj, aby zformulovala myšlenky.

Jmenuji se Štěpánka Kadlíčková a byla jsem Tvou obětí, můj pane. Byla jsem tvým zlatým beránkem, tvým zlatým jablkem, tvým stříbrným šípem. Všechny tyto věci vedly v minulosti ke zkáze a tam jsem vedla i já. Pamatuješ si na mě, můj pane? Já vím, že ano a taky vím

Zamračila se a škrtla nedokončený začátek. Tohle nebylo správné.

Mami, tati, Pavle

Ani to nebylo ono. Nevěděla, co napsat. Nic z toho se jí nezdálo správné. Proč psát rodičům a bratrovi? Všechna slova jim už dávno řekla. Proč psát jemu? Kdyby mohla, vyškrábala by mu oči, jenže by ji to jen zabilo. Nepotřebovali vědět, že je miluje. Nepotřeboval vědět, že ho nenávidí. Všechny tyto věci byly jasné jako polední slunce. Existoval snad někdo, kdo si zasloužil její poslední slova?

Na mysli jí vytanula dvě jména. Ano, tito lidé potřebují vědět, co se stane. Je jedno, že učitel jim to nikdy neukáže, že to pravděpodobně nikdy neuvidí. Ona jim to musela sdělit, pokud měla mít čisté svědomí.

Doufala, že zemře nějakou hezkou smrtí. Nebude mít hrob, ale snad nezůstane viset na nějakém stromu uprostřed lesa.

Na příjezdové cestě zavrzal štěrk. Neměla čas Bibli vracet na své místo, a tak se sklonila a strčila ji pod postel. Pochybovala, že on se tam bude dívat. Cítila se strašlivě unavená, avšak klopýtavým krokem seběhla schody a plácla sebou na židli v jídelně. Překotně vzpomínala, jestli stihla všechno, co jí přikázal. Uklidila, vyprala prostěradlo, vyměnila si obvazy...

Ty obvazy!

Když si je měnila, musela na chvíli odložit obojek. Ten teď visel v koupelně na umyvadle, hned vedle odpadkového koše, který taky čerstvě vynesla. Nikdo by nepoznal, co se v chatě odehrálo. Asi ani nepozná. Přesto potřebovala svůj obojek. Kdyby ji viděl bez něj, určitě by změnil plány a potrestal ji hned na místě. Zděšeně vyskočila, srdce až v krku a tvář bělejší než sníh, a vrhla se ke koupelně.

Bosé nohy dusaly na tvrdých parketách. Smykem zabrzdila přede dveřmi do koupelny a trhnutím je otevřela.

Cvak.

Obojek dopadl na zem a kovová přezka udeřila do podlahy. Vnitřnosti se v ní zkroutily a klesla na kolena. Modlila se tichými slovy, která nepocházela z žádného srozumitelného jazyka. Říkalo se jim jazyk zoufalství a sestávala z neidentifikovatelného chrčení, sténání a slz.

"Jak se jmenujete?" pronesl učitel a opatrně překročil kus kůže na zemi. Štěpánka k němu němě vztáhla ruce, jenže potom jí došlo, že její počínání je marné. Tím, že si obojek nasadí teď, nic nezpraví. Zapomněla na něj. Zapomněla na něj, nevšimla si, že se učitel dostal dovnitř a bude potrestána.

"Štěpánka," špitla.

"Nahlas."

"Štěpánka!"

"To je lepší." Roztřásla se, když jí položil ruku do vlasů a promnul je mezi prsty. "Pamatujete si pravidla?"

"Poslouchej." Jeho nehty se jí zaryly do hlavy. "Neutíkej." Cukly dozadu. "Služ." Odhalily její hrdlo. "Mlč."

"Dnes už mluvíte dobře."

"Já... ano. Už to nebolí." Ve skutečnosti její krk hořel v plamenech agónie, ale nedala to na sobě najevo. Když mu bude klidně odpovídat, třeba...

"Porušila jste hned první pravidlo, víte o tom?"

"Promiňte." Druhou rukou přejel po jejím krku, přímo tam kde měla mít obojek. "Zapomněla jsem, když jsem si měnila obvazy."

"To je velmi zlé, Štěpánko. Neměla byste zapomínat."

"Omlouvám se," kuňkla, oči doširoka rozevřené. Nezdálo se, že by to nějak zabralo. Jeho výraz se neměnil, zůstával podivně klidný, bez emocí. Neviděla jeho prsty. Potřebovala vidět jeho prsty, aby věděla, co chystá, jenže jedna jeho ruka zůstávala zamotaná v jejích vlasech a tu druhou držel v kapse. "Prosím, já se hrozně omlouvám."

Povzdechl si. "Stejně byste ho nemohla nosit mezi lidmi. Je příliš nápadný. Ale potřebujeme maskování. Unesla vás přece skupina krutých mužů, že? Rádi vás bili, jen tak pro potěšení. Pamatujete si, co všechno vám dělali?"

"Ano?" Nechápala, kam tím mířil. Bála se však toho, že cítila prsty čím dál silněji. Brzy bude její hlavu drtit jako ve svěráku.

"Budete mlčet," přikázal jí a ruka cuknula dopředu. Dívčino čelo udeřilo do umyvadla a vydalo u toho hlasité křupnutí. Praskla mi snad lebka?

Do očí se jí z rány na čele proudem valila krev, avšak učitel ještě nekončil. Vlekl ji za vlasy a čekal, jestli bude křičet, avšak nedočkal se.

Štěpánce vázl dech v plicích. Bála se, jako když jí uklouzla noha, bála se tak, že nemohla křičet. Když poruším i druhé pravidlo, zabije mě určitě, zoufala si.

Náhle ji pustil. Temenem udeřila o podlahu.

"Zopakujte mi pravidla," přikázal. Ležela na zemi, sténala a krvácela, mozek zatemněný strachem ze smrti. Přesto jí pravidla sama přišla na jazyk, jako by tam byla celou tu dobu.

"Poslouchej."

Na tváři jí přistála tvrdá facka. Zuby cvakla o sebe, před očima jí létaly jiskry a na jazyku ucítila krev.

"Pokračujte!"

"Neutíkej!"

Dupl jí na nohu. Oceán bolesti, který následoval po tichém lupnutí v koleni, ji doslova oslepil. Prohnula se v zádech, její tělo přímo toužilo po nekonečném vřískání, avšak nevydala ani hlásku.

"Služ!"

Tentokrát k podlaze přišpendlil její ruku. Cítila, jak její kosti povolují, jenže s tím nemohla nic udělat. Jen sebou zazmítala a pokusila se vstát.

"Mlč."

Věděla, co přijde, nebo to spíš tušila. Avšak teprve v okamžiku, kdy její ústa políbila pěst, pochopila pravý význam slova bolest.

Do krku jí spadl jeden z předních zubů. Dusila se přívalem krve. Přesto se ani nepohnula, jen tichounce vypouštěla duši a modlila se o konec.

Zvedl ji a vší silou ji praštil do zad. Na vycíděnou podlahu se vyvalila krev z jejího hrdla a jeden blyštivý zub. Čistila jsem si zuby třikrát denně, abych měla krásný úsměv... pomyslela si mrtvě.

"Jak se jmenujete?"

Otevřela ústa, aby odpověděla, ale všechna slova jí zmizela z hlavy. Dokázala říct jen jediné.

"Poslouchej," zašeptala. "Neutíkej. Služ. Mlč."